Sbohem lásko

C 
Ač bylo mě i jF 
í tak šG7 
estnáct lC 
et, F 
 G7 
 C 
  
zeleným Ami 
údolím jsem si ji vDmi 
ed, G7 
  
bC 
yla krásná to vC7 
ím a já měl strF 
ach, 
jak řFmi 
íct, když na řasC 
ách slzu mG7 
á velkou jako hrC 
ách. 

Ref.:

SbC7 
ohem lF 
ásko, nech mne jDmi 
ít, nech mne jEmi 
ít, bude klAmi 
id, 
žádnej plDmi 
áč už nespravG7 
í ty mý nC 
ohy toulavC7 
ý, 
já tě vF 
ážně měl moc rDmi 
ád, co ti vEmi 
íc můžu dAmi 
át, 
nejsem žDmi 
ádný ideG7 
ál, nech mne jC 
ít zas F 
o dům dC 
ál. 

A tak šel čas a já se toulám dál, 
v kolika údolích jsem takhle stál, 
hledal slůvka co jsou, jak hojivej fáč, 
Bůh ví, co jsem to zač, že přináším všem jenom pláč. 

Ref.

Recitativ:

Já nevím, kde se to v člověku bere, 
ten neklid, co ho tahá z místa na místo, 
co ho nenechá, aby byl sám sebou spokojenej, 
jako většina ostatních. 
Aby se usadil, aby dělal jen to, co se má 
a říkal co se od něho čeká. 
Já prostě nemůžu zůstat na jednom místě, 
nemůžu, opravdu, fakt. 

Ref.