Ročník 47

Nás bA 
ylo sedm romantiků nEmi 
etušících, žEmi7 
e se všechno mA 
ění, 
a stačilo pár okamžiků, pEmi 
atnáct let, to vlEmi7 
astně tolik nA 
ení, 
však sF♯mi 
otva pátek odhoukaj, to pC♯mi 
omyšlení každýho z nás svHmi 
ádí: D 
 E7 
  
svý tA 
ělo sádlem obalený nEmi 
apasovat dEmi7 
o maskáčů z mlA 
ádí. 

Léta kráse nepřidaj a nevyléčí naše ztuhlý klouby, 
jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí, 
zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy, 
a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy. 

Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou, 
a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou, 
text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá, 
tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá. 

A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu, 
každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu, 
ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, 
čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří, 
ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, 
čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří. 