Nevadí

NA 
apůl jako hrou a napE 
olovic vážně, 
čerstvou mD 
aturitou zmužnělA 
ý, 
chtěl jsi dobýt svět, a svE 
ět se tvářil vlažně 
na tvý bD 
ubnování nesmělA 
ý. E 
  
HlA 
avu plnou věd a nE 
adějí svý mámy, 
zkoušky přG 
ijímací, pD 
otom pA 
ád, E 
  
znA 
alosti jsi měl, cos nE 
eměl, byli známí, 
takže lD 
itujeme, za rok snA 
ad. 
Hmi 
A tehdy poprvé jsi řHmi7 
ekl:"nevE 
adí, zase bA 
ude líp." 

Pomalu šel rok, a zase stejná škola, 
čekáš předvolání každej den, 
předvolání máš, a na něm: vlast tě volá, 
takže za dva roky s úsměvem. 
Dva roky vzal čert, a za nějakej týden 
stojíš na radnici s holkou svou, 
bylo to s ní fajn, tys věřil, že to vyjde, 
kde tvý nebetyčný plány jsou. 
A tehdy podruhé jsi řekl:"nevadí, zase bude líp." 

Neměli jste byt a vlastně ani prachy, 
prej, že ve dvou se to táhne líp, 
jenže už jste tři, a máma s dvěma bráchy, 
starej dvoupokoják - špatnej vtip. 
Tak jste žili rok v tý supertěsný kleci, 
vzteky vysušení jako troud, 
potom jeden den si žena vzala věci, 
další připomínky řešil soud. 
A tehdy potřetí jsi řekl:"nevadí, zase bude líp." 

Už jsi dlouho sám a věci, co se stanou, 
se tě nedotýkaj, byl jsi bit, 
všechno už jsi vzdal a postavil se stranou, 
vzal sis dovolenou, chceš mít klid. 
Osamělý dům u rychlíkové trati, 
oči za záclonou zapranou, 
vlaky jedou dál a málokdy se vrátí, 
život nemá brzdu záchranou. 
Tak řekni, sakra, to svý:"nevadí, zase bude líp." 