Jaro

MAmi 
y čekali jC 
aro, a zG 
atím přišel mrAmi 
áz, 
tak strašlivou zC 
imu nezG 
ažil nikdo z nAmi 
ás, 
z těžkých černých mrC 
aků se stG 
ále sypal snAmi 
íh 
a vánice sC 
ílí v porG 
yvech ledovAmi 
ých. 
Z chC 
ýší dřevo mizí a mG 
ouky ubývá, 
dDmi 
o sýpek se raděj už nG 
ikdo nedívá, 
zvC 
ěř z okolních lesů nám stG 
ála u dveří 
Dmi 
a hladoví ptáci přilC 
étli za zvěřG 
í, a stále blAmi 
íž. 

Jednoho dne večer, to už jsem skoro spal, 
když vystrašenej soused na okno zaklepal: 
"Můj synek doma leží, v horečkách vyvádí, 
já do města bych zajel, doktor snad poradí." 
Půjčil jsem mu koně, a když sedlo zapínal, 
dříve, než se rozjel, jsem ho ještě varoval: 
"Nejezdi naší zkratkou, je tam příkrej sráz 
a v týhletý bouři tam snadno zlámeš vaz, tak neriskuj!" 

Na to strašný ráno dnes nerad vzpomínám, 
na tu strašnou chvíli, když kůň se vrátil sám, 
trvalo to dlouho, než se vítr utišil, 
na sněhové pláně si každý pospíšil. 
Jeli jsme tou zkratkou až k místu, které znám, 
kterým bych v té bouři nejel ani sám, 
a pak ho někdo spatřil, jak tam leží pod srázem, 
krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem, já klobouk sňal. 

NAmi
ěkdy ten, kdo spC
ěchá, se dG
omů nevrAmi
ací .