Mozková protéza

6&90

Vlasta Redl


Nemůžu uvěřit,

bráško,
 
že na tě vůbec už nevzpomí
ná,
 
kdesi nad drahou flaš
kou,
 
když je nálada nepovin
ná,
 
málem jsem C#mi 
nadělal z kytary

dřívka,
 
že se mi o tobě už
nebude
F#mi 
zdát,
 
chvilka
zaváhání před vraty

chlívka
 
a je tu rok šesta
devade
F#mi 
sát,
 
a máme
rok šesta

devade

sát.
 
Fanty‘s vyplatil v Spartách, 
a ani nebyla tak rozpačitá, 
vždyť co se na seně vyhraje v kartách, 
stejně se na zemi už nepočítá, 
cítím, jak na patách něco tě líže, 
něco, co ví, že tu budete stát, 
dokud se jeden z vás nepohne blíže, 
někam do roku šestadevadesát, 
aspoň do roku šestadevadesát. 
Dokud se
někdo z vás nepohne

blíže,
 
někam do roku šesta
devade

sát.

 

 
 
Upřímně řečeno – láska 
už dávno není to, co nedá mi spát, 
dva blázni v plynových maskách, 
a všechno, co se nám nemůže stát, 
dokud mi tvoje srdce hoří jak svíce, 
takže i v tmách aspoň slova jdou spát, 
vážně netuším, co si přát více, 
na konci roku šestadevadesát, 
na konci roku šestadevadesát, 
na konci
roku šesta

devade

sát.